Úspory ve státním rozpočtu, zejména v provozních nákladech jsou nutné a proti nim nikdo nic nemůže namítat. Nicméně škrty ve veřejných investicích či v podpoře vědy, výzkumu a inovacích jsou pro budoucnost naší země smrtelné. Stačí se podívat na statistické údaje, kdy stále klesá objem stavebních prací, jenž jsou vždy prvním signalizátorem uživení ekonomiky.
Zvýšení DPH zatíží nejen rodinné rozpočty, ale i jednotlivá ministerstva, obecní či krajská zřízení, státní či příspěvkové organizace a zdraží veřejné investice. Do jedné kapsy tyto miliardy dáme, abychom je z druhé kapsy vytáhli. Poslední informace z konce září jasně hovoří o navýšení státního dluhu o 105 miliard korun. Dokonce i sám premiér P.Nečas přiznává problémy a zřejmě se nepodaří dodržet plánovaný schodek státního rozpočtu v tomto roce a zřejmě ani v příštím roce. Na druhou stranu vláda připravuje vyrovnání státu s církvemi ve výši desítek miliard korun v průběhu 30 let. Načasování tohoto vyrovnání v době hospodářské krize a vysoké nezaměstnanosti je opravdu krajně nezodpovědné.
Zkráceně řečeno postup zvolený současnou pravicovou vládou byl a je špatný a namísto toho, aby přinesl pozitivní řešení ještě výrazně prohloubil problémy této země. Ukazuje se, že nezavedení registračních pokladen, neochota pravice zvýšit trestní odpovědnost pro práci na černo, malá aktivita při výběru daní a zejména postihů daňových úniků, nepřijetí účinných opatření v boji proti korupci podlamuje nejen veřejné a státní výdaje, ale zejména morálně devastuje celou naši společnost. Zároveň snižuje konkurenceschopnost naší ekonomiky.
Snad se shodneme na tom, že ten, kdo pracuje se musí mít lépe, než ten, kdo nepracuje. A ten, kdo nepracuje, ale aktivně si práci hledá či pracuje na veřejných prací se musí mít lépe, než ten, kdo na práci kašle. Ale také to, že kdo pracuje osm hodin denně, by měl za svoji práci dostat takovou odměnu, aby slušně uživil svoji rodinu. Reálná situace je však jiná a zejména je potlačena kontrolní funkce úředníků a orgánů činných v trestním řízení, kteří mají a musí kontrolovat dodržování zákonů. Obcházení zákonů se stalo téměř národním sportem.
Takže řešením nejsou opět české třetí cesty v podání současné vlády, ale dokončení reformy veřejné správy a přijetí zákona o státní službě, zpřísnění postihů za daňové úniky a za práci na černo, zavedení registračních pokladen, přijetí účinné lítosti v úplatkářství, zvýšení transparentnosti při financování politických stran a přijetí finančních limitů pro předvolební kampaně, zavedení progresivního zdanění, podpora vědy, výzkumu, vývoje a inovací a zkvalitnění vzdělávání v zemi. Nutné jsou i veřejné investice a aktivní boj proti nezaměstnanosti. Vždyť každý zaměstnaný člověk odvádí sociální a zdravotní pojištění, které pokud je nezaměstnaný za něj platí stát. Tak jako platí podporu v nezaměstnanosti.
Česká republika byla a stále je průmyslovou proexportní zemí, ve které podle řady průmyslníků schází technici a kvalifikovaní pracovníci do výroby. Je otázkou, proč se nevyužívají finanční zdroje z Evropské unie na podporu konkurenceschopnosti, ale jsou buď nečerpány nebo v lepším případě jsou čerpány na podporu cestovního ruchu tam, kde žádný zahraniční turista ani nezabloudí. Prosté účetní škrty pana ministra Kalouska, ale pod jeho tlakem i škrty ostatních ministrů opravdu nikam nevedou. To si snad uvědomuje již 90% občanů České republiky. Je jen otázkou, jak dlouho tuto politiku ještě na svých bedrech udrží.
