Tím prvním je skutečnost, že ČSSD zvítězila se svým politickým programem ve volbách v roce 2010. Nicméně pravicová většina utvořila koalici k realizaci asociálních reforem pod praporem rozpočtové odpovědnosti či boje proti korupci. Nicméně je nutné se podívat na programy jednotlivých politických stran. Slůvka o zvyšování zdanění tam nenajdete, tak jako tam nenajdete škrty v sociálním systému či zavedení nadstandardů ve zdravotnictví či školném na vysokých školách. Také existuje rozpor mezi Programovým prohlášením vlády a skutečným zněním vládních reformních zákonů.
Nicméně jako každá akce si vyžádala reakci. Po úspěšné obstrukci ČSSD zvolila vládní koalice nejprve omezení diskusních příspěvků a počtu vystoupení, aby v zápětí v rozporu s Jednacím řádem poslanecké sněmovny sloučila rozpravu ke všem bodům zamítnutým či vráceným Senátem. Zároveň v rozporu s jednacím řádem omezila slovo i senátorům, kteří měli zamítnutí zákonů obhajovat. Tohle s parlamentarismem a zejména s demokracií nemá nic moc společného. Protože pokud jednací řád obstrukci umožňuje, pak je věcí vlády, aby s ní v legislativním prostoru počítala. A to vláda nejen neudělala, ale zároveň omezila demokratickou diskusi k prezentování odlišných postojů a názorů.
Je otázkou zda nám hnědne demokracie či pouze pravice zneužívá své parlamentní většiny. Obávám se, že obé je pravdou i když o té druhé pravdě s největší pravděpodobností budou brzy rozhodovat ústavní soudci. Je totiž legitimní soutěž demokratických stran, která se opírá o politický program. Ovšem za předpokladu dodržování zákonů České republiky i respektování práv menšin, včetně respektu k menšinovému politickému návrhu. A pokud zvolené procedury vládní koalice jsou v rozporu s literou zákona, pak je povinností každé demokratické strany se vůči tomu veřejně ohradit. Protože pokud se nad tím jednou přivřou oči, pak by se mohli v budoucnu zavírat oči i nad xenofobními či rasistickými výstupy.
To by ovšem byl postupný rozklad demokracie i jejích demokratických hodnot.
