V případě problémů finančních institucí v roce 2008 americká vláda spolu s centrální vládou poskytla půjčky za podíl v těchto institucích. Po zbavení se rizikových pohledávek a zajištění stability amerických bank, byly tyto státní podíly opětovně prodány stávajícím majitelům. Naproti tomu evropské státy většinou sanovaly ekonomické problémy bank z veřejných rozpočtů a na úkor daňových poplatníků.
Evropské řešení krize eurozóny tzv. eurovalem či dlouhodobými půjčkami „bankrotujícím“ státům EU opět jde stejnou cestou. Přitom rozhodující je výše úroků, za které jednotlivé evropské země sanují své dluhopisy či pokladniční poukázky. Přesto, že evropský bankovní systém je na pokraji kolapsu, americká centrální banka (FED) tajně půjčila soukromým bankám 1,2 bilionu dolarů za neuvěřitelně nízký úrok 0,01 procenta.
Proč tedy státy platí 600 krát vyšší úrok než banky, když takto vysoké úroky dusí vládní rozpočty a nutí současnou politickou reprezentaci ke škrtům zejména v sociální či investiční oblasti a kdy tyto dluhy navíc mohou zavést evropské země do velmi vážné recese? A také není pravdou, že půjčování evropským státům představuje nějaké zvláštní riziko, protože existuje garantovaný evropský fond finanční stability.Řada analytiků již otevřeně hovoří o krizi deregulovaného kapitalismu a vyzývají k odklonu od neo-liberální ekonomie.
Existuje obrovský rozdíl mezi evropskými státy a USA, zejména v pohledu na tržní hospodářství a na solidaritu mezi lidmi. Demokraté pod vedením prezidenta Baracka Obamy se sice snaží prosadit některé prvky evropského sociálního systému či zdravotního pojištění, ale většina návrhů narazila na pozice republikánů ve sněmovně. Nepodařila se zdravotní, ani daňová reforma a republikánští kandidáti na budoucího prezidenta USA již avizují, že si ve Spojených státech nenechají zavádět evropský sociální stát.
Velkým problémem USA je ovládání politiky ekonomikou. Je to dáno nejen finančně náročnou předvolební kampaní, ale i téměř absolutní nezávislostí centrální banky. A je jedno, zda jsou u moci republikáni či demokraté. Tendence „nadvlády“ byznysu a finančního kapitálu se začínají projevovat i v evropských zemích. Nejen škrty ve veřejných investicích či v sociálním systému, ale zejména ve veřejných službách a jejich plíživé privatizaci. Přesto, že neo-liberální politika je na světovém ústupu, stále má obrovský vliv u politických reprezentací na celém světě i v Evropské unii.
Americký prezident T.Roosevelt měl pravdu, když říkal, že být ovládán organizovanými financemi je stejně nebezpečné jako být ovládán organizovaným zločinem. Proto řada rozumných evropských politiků jde a nadále chce jít cestou odlišnou.Evropské návrhy na finanční dohled nad rozpočty států EU, úvahy o větší regulaci bank, zvýšení solidarity v zavedení jednotných daní či daň z finančních transakcí je trnem v oku neo-liberálů, ať již jsou z jedné či druhé strany Atlantiku.Základní otázkou, kterou by si však měl položit každý politik, je otázka, v čím prospěch to či ono rozhodnutí či návrh zákona směřuje.
